S kolegou Pavlem nás pojí láska k cyklistice a z našich vyjížděk po mém senátním obvodu vznikla tato série článků, kterou uveřejnil magazín regionplzen.cz.
S vejprnickým starostou a senátorem za obvod Rokycany Pavlem Karpíškem nás pojí dvě věci. Křestní jméno a láska k cyklistice. Zatímco první jmenované je bohapustá náhoda, to druhé jsme nemohli nechat jen tak. Slovo dalo slovo a společná vyjížďka po kraji, který každý známe vlastně úplně jinak, na sebe nenechala dlouho čekat. Jak brzy pochopíte, nezůstalo jen u jedné.
Z původní projížďky se starostou Vejprnic po „jeho domácím“ regionu se stala sportovně-poznávací výzva s cílem projet na kole celý „Pavlův“ senátní obvod. Zatímco první „švih“ zmapoval jeho jihozápadní část, nyní máme namířeno na severozápad.
„Tentokrát tě budu šetřit,“ začal Pavel Karpíšek se šibalským úsměvem popis další trasy. Z něj jsem pochopil několik věcí. Vyrazíme z Úněšova a čeká nás asi 50 kilometrů v sedlech. Rovinky si moc neužijeme, zato pohledů do bohaté historie tohoto kraje bude dost.
Jednu červnovou sobotu jsme se tak sešli před úněšovským kostelem sv. Prokopa, vyskládali z aut kola a vyrazili poznávat tento kraj, na který už spousta lidí skoro zapomněla. Pavel Karpíšek je tu ale jako doma. Ze silnice se nám otevírají výhledy do krajiny, Pavel mocně gestikuluje a vypráví a vypráví. Mezitím projížíme romantické vesničky. Hvožďany, Skupeč, Křelovice. V Pakoslavi končí silnice a vypadá to, že nejen ona. My pokračujeme po zpevněné cestě, která je zároveň cyklotrasou 2214 a z Pavlových slov začíná být jasné, že se mám nač těšit. Dnes to prý bude hodně o pohnuté historii minulého století. Brzy to začínám chápat. Po levé ruce se objeví první ŘOPík, druhý, třetí... Brzy přestanu počítat. Jedeme po linii, kterou měla bránit československá armáda před Hitlerem. Vybudovat tolik bunkrů muselo stát strašné úsilí i peníze a vše vyšlo vniveč. Když u jednoho z ŘOPíků zastavujeme a blíž si jej prohlížíme, musím opět uznat, že šlo skutečně o důmyslné stavby. Trávit v nich čas bych ale nechtěl. Jsem holt zhýčkaný moderní dobou.
Mám tu z toho trochu husí kůži, a tak jsem rád, že jsme brzy na silničce do Ostrova u Bezdružic. Je to sem sice do kopce, ale místo chladných betonových bunkrů jsem brzy obklopen romantickou návsí s rybníčkem uprostřed. Tady je to správné místo na svačinu.
Za chvíli už nás ale uzounká silnička vede dál do Blažimi, kde opět obdivujeme romantickou náves, a za další chvíli jsme v Krsech. Pavel slibuje malou zajížďku. Chce mi totiž ukázat místní environmentální centrum. U něj opět rozkládá rukama a vypráví. Na důlěžitosti ochrany přírody a vzdělání se spolu jednoznačně shodneme. Ao pár desítek metrů dál se shodujeme znovu, to když ještě jednou zastavujeme před kostelem sv. Vavřince. Pavel vypráví, že právě před tímto kostelem se konají výborně zorganizované oslavy osvobození, kterých se pravidelně a rád zúčastňuje.
Ostrý sešup se dvěma serpentinami kousek za Krsy dává tušit, že nás za chvíli čeká naopak pořádný výšlap. A taky že jo. V údolí Dolského potoka je ze sjezdu rázem stává ostrý výjezd. „Tahle hluboká údolí s potoky, to je tady všude,“ hlásí Pavel Karpíšek. Něco bych namítl, ale sotva funím, a tak jeho slova nechávám bez odpovědi. Brzy stejně přijdu na to, že nelhal.
Ještě před tím ale projedeme vesničku Olešovice. Její centrum je chráněno jako vesnická památková zóna a já musím uznat, že oprávněně. Pak následuje další zlověstný sjezd se serpentinami a už míjíme značku s nápisem Úterý. Něco mi to říká a červíček hlodá ještě víc, když zastavujeme na místním náměstí. Ano, tato obec se čtyřmi stovkami obyvatel je město. Na to mě Pavel upozornil hned u vjezdu do něj. Odkud ho ale znám, o tom mě nechal hezky dlouho přemýšlet. Nakonec ale stejně musel přidat nápovědy. Martin Dejdar, Zdivočelá země. A už bylo jasno. Pavel vyprávěl a vyprávěl. I když šlo o televizní zpracování, dobu, kterou bychom nechtěli zažít znovu, vykreslilo dokonale.
Slovo dokonalé ale nešlo použít o pokračování našeho švihu. Krajina nádherná, ale sklon asfaltového koberce poněkud nepříjemný. Kopec směrem na Světec se zajídá. Jenže pak se začneme zase kochat a vesničky zase necháváme za sebou. Dolní Jamné, Chudeč, Čestětín, Březín. Krajina se trochu mění, ale krásná je stále.
To už se dostáváme k dalšímu turistickému místu na naší dnešní trase. Když se řekne Nečtiny, je hned jasno. Hrad, zámek, zřícenina hradu a mnoho dalšího. Tady bychom mohli strávit půl dne a stále bychom neměli dost. Ale my po chvíli a Pavlově vydatném výkladu a doporučení zúčastnit se některé z akcí v kostele sv.Anny míříme dál na jih.
Pavel Karpíšek mi ukazuje místo, kde stávala zaniklá osada Umíř. Zbyla tu po ní kaplička a prý je tu možné i bivakovat. Já bych bivakoval hned, nohy už mě bolí a toto místo má skutečně atmosféru, ale musíme dál.
Příjemné cesty hlubokými lesy přírodního parku Manětínská nás dovedou až do vesničky Hůrka, za kterou nás čeká předposlední ostré stoupání dne. To poslední na sebe nenechá dlouho čekat, ale to jsme už zpátky v Úněšově.
Máme za sebou něco přes 50 kilometrů opravdu krásným regionem, kam ale na kolo vyrazí málokdo. A je to škoda. Já při rozloučení opět děkuji Pavlovi, že mi ukázal další krásnou část Plzeňska, terou jsem dosud znal jen zpoza volantu, a během cesty mě zásoboval spoustou zajímavostí o tomto kraji. Inu, znalec. Už teď se těším, kam mě vezme příště.
Comentários